Simon Wiesenthal: falešný "lovec nacistů" Mark Weber |
Víc jak 40 let naháněl Simon Wiesenthal stovky "nacistických zločinců" ze svého vídeňského dokumentačního centra". Za svoji práci nejznámějšího světového "lovce nacistů" byl oceněný několika čestnými doktoráty a množstvím vyznamenání, včetně německého nejvyššího ocenění. Na oficiální slavnosti v Bílém domě v srpnu 1980 ho prezident Carter se slzami v očích vyznamenal zvláštní zlatou medailí udělenou Kongresem USA. Prezident Reagan ho v listopadu 1988 opěvoval jako jednoho ze skutečných hrdinů 20. století.
Tato žijící legenda byla v určitých náznacích vystihnutá dnes již zemřelým Laurencem Olivierem ve fantastickém filmu "Chlapci z Brazílie" a Benem Kingslerem v televizním filmu HBO "Vrazi mezi námi: Příběh Simona Wisenthala" z roku 1989. Jeho jméno nese jedna z nejpřednějších organizací připomínající holocaust - The Simon Wiesenthal Center of Los Angeles.
Wiesenthalova pověst jako morální autority je nezasloužená. Muž, kterého Washington Post nazval "Mstící se anděl holocaustu", má málo známý, ale zato dobře zdokumentovaný záznam bezohledné neúcty vůči pravdě. Wiesenthal lhal ve svých válečných zkušenostnech, přikrášloval své poválečné úspěchy "lovce nacistů" a rozšiřoval podlé lži o údajných německých zvěrstvech.
Různé verze
Szymon (Simon) Wiesenthal se narodil 31. prosince 1908 v Buczaczu, městě v haličské provincii (dnešní Ukrajině), na tehdejším okraji Rakousko-Uherské monarchie. Jeho otec byl prosperujícím obchodníkem s cukrem.
Napříč všemu, co o něm bylo napsáno, to co Wiesenthal dělal během válečných let v německé okupaci, zůstává nejasné. Ve třech různých výpovědích podal protichůdné verze svých válečných aktivit. První svědectví bylo pod přísahou během dvoudenního vyšetřování v květnu 1948, které vykonala oficiální norimberská komise USA pro válečné zločiny. Druhá verze je shrnutím jeho života, které bylo součástí "Aplikace pro pomoc" Mezinárodní komise pro emigranty z ledna 1949 a třetí verze byla podaná v jeho autobiografii "Vrazi mezi námi", poprvé vydané v roce 1967.
Sovětský inženýr anebo tovární mechanik?
Při jeho výslechu roku 1948 Wiesenthal prohlásil, že "v letech 1939 až 1941" byl "hlavním sovětským inženýrem pracujícím ve Lvově a Odesse." Ve shodě s tímto uvedl ve svojí výpovědi z roku 1949, že od prosince 1939 až do dubna 1940 pracoval jako architekt při černomořském přístavu v Odesse. Ale podle jeho autobiografie strávil období mezi půlkou září 1939 až červnem 1941 v Sověty ovládaném Lvově, kde pracoval jako "mechanik v továrně na postelové pružiny".
´Relativní svoboda´
Po převzetí kontroly nad Haličem Němci v červnu 1941 byl Wiesenthal načas internovaný v koncentračním táboře Janowska, blízko Lvova, odkud byl přesunutý o několik měsíců později do tábora spojeného s opravářskými pracemi na Ostbahn (OAW) ve Lvově. Wiesenthal ve svojí autobiografii uvedl, že tam pracoval jako "technik a projektant" a že se s ním víceméně zacházelo dobře a že jeho přímý nadřízený, který byl "tajný antifašista", mu dokonce dovolil vlastnit dvě pistole. Wiesenthal měl svou vlastní kancelář v "malé dřevěné boudě" a tešil se "relativní svobodě a byly mu umožněné vycházky za dráty".
Partyzán
Další část Wiesenthalova života - od října 1943 do června 1944 - je nejtemnější a jeho verze z tohoto období si protiřečí. Během svého výslechu v roce 1948 Wiesenthal uvedl, že utekl z tábora Janowska a přidal se k "partyzánské skupině, která operovala v oblasti Tarnopol - Kamenopodolsk". Wiesenthal uvedl: "Byl jsem partyzánem od 6. října 1943 až do půlky února 1944", a prohlásil, že jeho jednotka bojovala proti ukrajinským silám - divizi SS Galizien a nezávislé UPA (Ukrajinskaja Pivstanča Armija).
Wiesenthal uvedl, že získal hodnost poručíka, potom majora a byl zodpovědný za budování bunkrů a zákopů. I když to výslovně neuvedl, naznačil, že tato (údajná) partyzánská jednotka byla součástí Armii Ludowej, polské komunistické bojové složky založené a kontrolované Sověty. Uvedl, že spolu s dalšími partyzány pronikl v únoru 1944 do Lvova, kde byli "ukryti přátely ze skupiny Armie Ludowej". 13. června byla jeho skupina zajata německou tajnou polní policií (i když židovští partyzáni zajatí v úkrytech byli často stříleni na místě, Wiesenthal uvádí, že byl nějakým způsobem ušetřen). Skoro podobnou verzi Wiesenthal podává ve svém prohlášení z 1949. Uvedl, že na začátku října 1943 unikl z internace a potom "bojoval proti Němcům jako partyzán v lese" osm měsíců - od 2. října do března 1944. Potom byl " v úkrytu" ve Lvově od března do června 1944. Wiesenthal vypráví ve svém životopise z roku 1967 úplně jiné příběhy. Uvádí, že po útěku z OAW 2. března 1943 žil v úkrytu v domech různých přátel až do 13. června 1944, kdy byl objeven polskou a německou policií a navrácen do koncentračního tábora. Nevzpomíná žádné partyzány anebo partyzánskou činnost. Podle svojí výpovědi z roku 1948 a životopisu z roku 1967 se 15. června 1944 pokusil spáchat sebevraždu podřezáním žil.
Pozoruhodné bylo to, že byl zachráněn německými SS doktory a léčil se v nemocnici SS. Zůstává zatím ve lvovském koncentračním táboře s "dvojími porcemi" jídla a potom, uvádí ve svém životopise, byl přesunut do různých pracovních táborů. Nastávající chaotické měsíce přežil v různých pracovních táborech až do svého osvobození americkými jednotkami v rakouském Mauthausenu 5. května 1945. Vymyslel si Wiesenthal svojí minulost hrdinského partyzána ? Anebo se později snažil potlačit do ústraní svůj záznam komunistického bojovníka ? Anebo je pravda úplně odlišná - a příliš hanebná na to, aby se dala přiznat ?
Nacistický agent?´
Pracoval Wiesenthal dobrovolně pro svoje utiskovatele ? To bylo obvinění vznesené bývalým rakouským kancléřem Kreiskym, který byl sám židovského původu a dlouholetým vůdcem rakouské strany socialistů. Během rozhovoru se zahraničním novinářem v roce 1975 Kreisky obvinil Wiesenthala z používaní "mafiánských metod" a odmítl jeho přetvářku jako "morální autority" a naznačil, že Wiesenthal byl agent německých úřadů. Některé jeho poznámky, které se objevily v rakouském předním magazínu Profil, zněly: Skutečně znám pana Wiesenthala jen z tajných zpráv a ty jsou velmi zlé, velmi odporné. Řekl jsem to jako federální kancléř.. A říkám, že pan Wiesenthal měl odlišný vztah ke Gestapu jako jsem měl já. Ano, a to se dá dokázat. Nemůžu (teď) říct víc. Všechno ostatní povím u soudu. Můj vztah ke Gestapu není dvousmyslný. Byl jsem jejich zajatcem, vězněm a byl jsem vězněný. Jeho vztah byl odlišný, můžu říct, a to se jasně ukáže. Je to dost zlé, co jsem tu už uvedl. Ale on se nemůže očistit z mého obvinění z nactiutrhání v tisku, jak si možná přeje. Není to tak jednoduché, přestože to znamená velký soudní případ... Člověk jako on nemá právo předstírat, že je morální autoritou. To je to, co říkám. Nemá právo... Člověk, který, podle mne, je agentem, ano, to je pravda, a který používá mafiánské metody... Takový člověk musí jít... Není žádným gentlemanem, a řekl bych, aby jsem to objasnil, nestane se morální osobností, protože jí není... Neměl by předstírat, že je morální osobností... Povídám, že pan Wiesenthal žil v té době v nacistické sféře vlivu bez toho, aby byl pronásledovaný. Správně ? A žil otevřeně bez pronásledování, že ? A víte, jestli víte, co se dělo, že nikdo by takto neriskoval. Nebyl "ponorkou", to znamená v úkrytě, ale namísto toho byl úplně neskrývaný bez omezení nebo dokonce rizika perzekuce. Myslím si, že toho je dost. Existovalo množství příležitostí být agentem. Nemusel byt agentem gestapa. Bylo dost dalších služeb. Jako odpověď na tato zdrcující slova se Wiesenthal začal pokoušet začít soudní spor proti kancléřovi. Nakonec však oba ustoupili od hlavního soudního sporu.
Mauthausenský mýtus
Předtím, jak se stal slavným jako "lovec nacistů", zviditelnil se jako propagandista. V roce 1946 Wiesenthal vydal Mauthausen, pětaosmdesáti stránkové dílo, které sestávalo především z jeho vlastních amatérských nákresů, které měly prezentovat hrůzy koncentračního tábora Mauthausen. Jedna kresba vystihovala tři vězně, kteří byli přivázaní ke kůlům a brutálně zavražděni Němci. Tento náčrt je úplně falešný, byl okopírovaný - s určitými změnami - z fotografií, které byly uveřejněné magazínu Life v roce 1944 - popravu třech německých vojáků, kteří byli přistiženi při špionáži za linií během "Bitvy o výběžek" (Battle of the Bulge). Zdroj Wiesenthalovy kresby je hned jasný každému, kdo ji porovná s fotografii v Life magazínu. Nezodpovědný charakter teto knihy je také ukázaný ve Wiesenthalově obsáhlém citování údajného "přiznání na smrtelné posteli" velitele Mauthausenu Franze Ziereise, podle kterého byly v nedalekém táboře Hartheim zplynovány 4 milionů židů. Toto tvrzení je úplně absurdní a žádný seriozní historik holocaustu ho neakceptuje. Podle Ziereisova "přiznání", citovaného Wiesenthalem, Němci také údajně zavraždili dalších deset milionů lidí v Polsku, Litvě a Lotyšsku. Ve skutečnosti bylo toto "přiznaní" vynucené mučením. Po mnoho let Wiesenthal ohledně Mauthausenu stále lhal. V rozhovoru pro deník USA Today v roce 1983 o svých zkušenostech v Mauthausenu řekl: "Byl jsem jedním z 34 přeživších vězňů ze 150 tisíc, kteří tam byli posláni." To je čistá lež. Léta nebyla zřejmě shovívavá vůči Wiesenthalově mysli, protože ve svém vlastním životopise napsal, že "3000 vězňů zemřelo v Mauthausenu potom, co nás Američané osvobodili 5. května 1945." Další bývalý vězeň Evelyn Le Chene uvedl ve svém standardním díle o Mauthausenu, že při osvobození tábora tam bylo 64 tisíc vězňů. A podle Encyklopedie Judaica přežilo internaci v mathausenském komplexu minimálně 212 tisíc vězňů. Po válce Wiesenthal pracoval pro OSS (předchůdce CIA) a kontrarozvědku US Army (CIC). Taktéž byl předsedou židovského ústředního výboru v americké okupační zóně Rakouska.
´Lidské mýdlo´
Wiesenthal dal do oběhu a věnoval kredit jednomu z nejohavnějších tvrzení holocaustu, obvinění, že Němci vyráběli mýdlo z mrtvol zavražděných židů. Podle této pohádky písmena "RIF" na kouscích vyráběného mýdla představovala zkratku pro "čistý židovský tuk" ("Rein judisches Fett"). Ve skutečnosti tyto iniciály představovaly zkratku pro "Reichstelle für Industrielle Fettversorgung". Wiesenthal propagoval legendu o "lidském mydle" v článcích publikovaných v roce 1946 v novinách rakouské židovské komunity Der Neue Weg. V článku nazvaném "RIF" uvádí: "Strašná slova "transport na mýdlo" se poprvé objevila na konci roku 1942. Bylo to v (polském) Generálním Goverenmentu a továrna se nacházela v Haliči v Belzecu. Od dubna 1942 do května 1943 bylo v této továrně 900 tisíc mrtvých židů, použito jako surovina." Potom, co byly mrtvoly přeměněny na různé suroviny, Wiesenthal uvedl: "zbytek tuku byl použitý pro výrobu mýdla." Wiesenthal pokračuje: "Po roku 1942 lidé v Generálním Governmentu dobře poznali, co znamená mýdlo RIF. Civilizovaný svět by nevěřil, jakou radost působilo nacistům a jejich ženám v Generálním Governmetu pomyšlení na toto mýdlo. V každém kousku mýdla viděli žida, který tam byl vložený, a tak mu bylo zabráněno stát se druhým Freudem, Ehrlichem anebo Einsteinem." V dalším článku vydaném v roce 1946, nazvaným "Belzecká továrna na mýdlo", Wiesenthal uvádí, že masy židů byly vražděny ve sprchách napojených na elektrický rozvod. Lidé, natlačení dohromady a vedení SS, Litevci a Ukrajinci, přecházejí přes otevřené dveře do "koupelny". Naráz se tam vešlo 500 osob. Podlaha "koupelny" byla zhotovená z kovu a ze stropu visely hlavice sprch. Když místnost byla plná, SS zapojili do podlahy 5000 V napětí. V tu stejnou chvíli začala téct ze sprchy voda. Krátké výkřiky a poprava byla skončená. Hlavní SS lékař jménem Schmidt se přesvědčil přes malé kukátko, že oběti jsou mrtvé. Otevřely se další dveře, "komando pro mrtvoly", vešlo a rychle vynášelo mrtvoly. Místnost byla připravená na další várku 500 osob.
Dnes žádný seriózní historik neakceptuje příběhy o tom, že mrtvoly židů byly používané na výrobu mýdla anebo o tom, že židé byli zabíjeni v Belzecu (či někde jinde) pomocí elektrického proudu. Wiesenthalova představivost o historii není omezená jen na 20. století. Ve svojí knize z roku 1973, nazvané Sails of Hope, tvrdí, že Krištof Kolumbus byl tajný žid, a že jeho slavná cesta do západní hemisféry v roce 1492 byla ve skutečnosti hledání nové domoviny pro evropské židy. Wiesenthal se, samozřejmě, ne vždy pletl. V roce 1975 a opět v roce 1993 otevřeně uznal, že "na německém území neexistovaly žádné vyhlazovací tábory". Ostatně takto uznal, že tvrzení z poválečného Norimberského soudu a dalších, že Buchenwald, Dachau a další tábory v Německu byly "vyhlazovacími tábory", nejsou pravdivá.
Lži o Eichmannovi
Během víc jak 40 roků "lovení nacistů" je Wiesenthalova úloha ve vypátraní a zajetí Adolfa Eichmanna často považována za jeho největší úspěch. (Eichmann vedl během 2. světové války oddělení SS pro židovské záležitosti. Byl unesený izraelskými agenty v Argentině v květnu 1960 a oběšený v Jeruzalému po procesu, který vzbudil celosvětovou pozornost médií). Ale Isser Harel, izraelský důstojník, který vedl skupinu, která unesla Eichmanna, jednoduše prohlásil, že Wiesenthal neměl "absolutně nic do činění" se zajetím. /Harel je bývalým šéfem Mossadu a Shin Bet, izraelských bezpečnostních agentur). Wiesenthal neměl "žádnou úlohu" v dopadnutí Eichmanna, prohlásil Harel, ale ve skutečnosti ohrozil celou operaci. V 278 stránkovém rukopise Harel důkladně vyvrací každé Wiesenthalovo tvrzení o jeho údajné úloze v rozpoznání a zajetí Eichmanna. Tvrzení Wiesenthala a jeho mnohých přátel o jeho údajné klíčové úloze v zajetí bývalého důstojníka SS, řekl Harel, nemají žádný základ na skutečnosti. Mnoho tvrzení a incidentů, popsaných ve dvou Wiesenthalových knihách, řekl izraelský důstojník, jsou "úplné lži". "Wiesenthalovy zprávy a prohlášení v té době bezpochyby dokazují, že neměl žádní tušení o Eichmannově pobytu", řekl Harel (například těsně před Eichmannovým dopadením v Argentině Wiesenthal tvrdil, že místo Eichmannova pobytu je Japonsko a Saudská Arábie.) Charakterizujíc Wiesenthala jako zjevného oportunistu, Harel zakončil: "Všechny informace poskytnuté Wiesenthalem před operací Eichmann byly úplně bezcenné a někdy zavádějící a negativní hodnoty."
Bezohledné obvinění v případu Walus
Jeden z Wiesenthalových nejokázalejších případů se týkal obyvatele Chicaga polského původu jménem Frank Walus. V novinách z 10. prosince 1974 Wiesenthal tvrdí, že Walus "udával židy gestapu" v polské Czestochowe a Kielcech během války. Tyto noviny podnítily vládní vyšetřování a legální procesy. The Washington Post se případem zabýval v letech 1981 v článku nazvaný "Nacista, který nikdy nebyl ? Jak pronásledovaní soudem, tiskem a vyšetřovateli udělalo z nevinného člověka válečného zločince". Obsáhlý článek, jehož copyright patří American Bar Associattion, uvádí: V lednu 1977 vláda USA obvinila obyvatele Chicaga jménem Frank Walus ze spáchání krutostí v Polsku během 2. sv. války. V následujících letech se tento továrenský dělník v důchodu zadlužil, aby utratil víc jak 60 tisíc dolarů na svoji obhajobu. Seděl v soudní síni, kde jedenáct židů co přežilo nacistickou okupaci Polska svědčilo, že ho viděli vraždit děti, starou ženu, mladou ženu, hrbatého a další... Množství důkazů ukazuje, že Walus nebyl nacistickým válečným zločincem, a že během 2. sv. války v Polsku ani nebyl. ...V atmosféře nenávisti a averze hraničící s hysterií vláda pronásledovala nevinného člověka. V roce 1974 Simon Wiesenthal, slavný "lovec nacistů" z Vídně, označil Waluse za Poláka z Chicaga, který sloužil pro gestapo v ghettech Czestochowu a Kielcu a mnoho židů vydal gestapu."
Chicagský týdeník Reader také informoval o procesu v rozsáhlém článku nazvaném "Pronásledování Franka Waluse: Vláda USA požadovala válečného zločince. Tak s pomocí Simona Wiesenthala, izraelské policie, místního tisku a soudce Juliuse Hoffmana jednoho našli" Článek uvádí: ...Je logické předpokládat, že "zprávy" obdržené Wiesenthalem (proti Walusovi) byly ve skutečnosti jen žvásty... Jinými slovy, Simon Wiesenthal neměl proti Walusovi žádné důkazy. I přesto ho obvinil. Když (soudce) Hoffman hodnotil Walusův případ, v televizi se probíral holocaust. Během stejné doby, v dubnu 1978, Simon Wiesenthal přišel do Chicaga, kde poskytoval rozhovory, které mu měly přinést kredit v případu Walus. "Jako lovec nacistů pomohl najít Waluse", byl nadpis článku Boba Olmsteada v Sun-Times. Wiesenthal pro Sun-Times řekl, že "se nikdy v případu nespletl". Vím, že tisíce lidí čekají na mojí chybu", řekl. Až po vyčerpávajícím právním sporu byl člověk, který byl znevažovaný a fyzicky napadaný jako řezník z Kielcu", konečně schopný dokázat, že válečné období strávil jako mírumilovný polnohospodářský dělník v Německu. Frank Walus zemřel v srpnu 1994 jako zlomený, zatrpklý a zklamaný člověk.
Wiesenthalova bezohlednost v případu Walus by měla stačit na jeho dlouhodobou diskreditaci jako zodpovědného vyšetřovatele. Ale jeho teflonová reputace přežila i v tomto případě.
Omyly o Mengelem
Mnoho z Wiesenthalova mýtu se zakládá na jeho lovu za Josefem Mengelem, lékařem z Osvětimi, známého jako "Anděl smrti". Znovu a znovu Wiesenthal tvrdil, že je Mengelemu v patách. Wiesenthal uvedl, že jeho informátoři "viděli" anebo "těsně minuli" nepolapitelného lékaře v Peru, Chile, Brazílii, Španělsku, Řecku a na šesti místech v Paraguai. Jeden z případů nastal v letě roku 1960. Wiesenthal uvedl, že se Mengele ukrýval na malém Řeckém ostrově, ze kterého unikl jen před několika hodinami. Wiesenthal si stál za tímto tvrzením - spolu s přesnými detaily - i potom, co ho reportér, kterého najal, aby zjistil detaily, informoval, že toto tvrzení je od začátku až do konce falešné. Podle další Wiesenthalovy zprávy Mengele uspořádal v roce 1960 vraždu jednoho bývalého vězně, ženy, kterou údajně v Osvětimi sterilizoval. Potom, co uviděl její charakteristické táborové tetování v argentinském hotelu, kde pobýval, Mengele údajně uspořádal její vraždu, protože se bál, že ho odhalí. Ukázalo se, že uvedená žena nebyla nikdy v koncentračním táboře, neměla žádné tetování, nikdy se s Mengelem nesetkala a její smrt byla obyčejným neštěstím při turistickém výstupu v horách.
Mengele pravidelně večeřel v nejlepších restauracích v paraguajském hlavním městě Asunción, uvedl Wiesenthal v roce 1977, a údajně jezdí po městě se svými ozbrojenými strážci ve svém černém Mercedesu. Wiesenthal prohlásil v roce 1985, že si je "na sto procent jistý", že se Mengele ukrýval do června 1984 v Paraguaji a tvrdil, že Mengeleho rodina v Německu zná přesné místo. Jak se ukázalo, Wiesenthal se úplně mýlil. Jak se později definitivně potvrdilo, Mengele zemřel v roce 1979 v Brazílii, kde roky žil v anonymní chudobě. Izraelský velvyslanec v Paraguaji v letech 1968 až 1972 Benjamin (Benno) Varon, poznamenal v roce 1983 ohledně tažení na Mengeleho: "Wiesenthal periodicky prohlašuje, že se ho chystá chytit, avšak od tehdy, co musí Simon Wiesenthal získávat finance pro svoje aktivity, přičemž jméno Mengele je vždy dobré na postrčení." Wiesenthal "trapně selhal" v případě Mengele, řekl diplomat při jiné příležitosti. V Mengelově případě, poznamenal bývalý šéf Mossadu Harel, "Wiesenthalová hloupost hraničila se zločinem". Ve skutečnosti byly důkazy o Mengelem ve Wiesenthalově vídeňském "dokumentačním centru" takovou snůškou zbytečných informací, že - slovy London Times - "jen živily jeho sebepotvrzující mýty a podávaly nedostatečné uspokojení těm, kteří zřejmě potřebovali definitivní odpověď ohledně Mengeleho osudu." V pozoruhodném pohledu Geralda Posnera a Johna Ware, autorů knihy Mengele: The Complete Story, Wiesenthal strávil roky vytrvalým kultivováním mýtického sebeimage neúnavného, vytrvalého slídiče, bojujícího proti všemocné a temné Mengeleho moci a rozšířené nacistické sítě". Kvůli svému "zvyku hrát pro galerii", zakončují Posner a Ware, Wiesenthal "nakonce zkompromitoval svojí věrohodnost."
´Nekompetence a arogance´
Eli Rosenbaum, úředník v úřadě pro zvláštní vyšetřování, "loveckého" úřadu vlády USA a vyšetřovatel pro Světový židovský kongres, si vzal na mušku Wiesenthalovu pečlivě pěstovanou pověst "lovce nacistů" v detailní knize z roku 1993 Betrayal. Rosenbaum například uvádí, že Wiesenthal: ve všech zprávách umisťoval Mengeleho do skoro každé země v latinské Americe, kromě jediné, kde se nacházel - jmenovitě Brazílie. Wiesenthal, píše Rosenbaum, byl "pateticky neefektivní" vyšetřovatel, který "v předcházejících letech zašel příliš daleko při výmyslech a falešném ukazování se. Většina z jeho slavné kariéry, řekl Rosenbaum, byla charakterizovaná "nekompetencí a arogancí." Bruno Kreisky jednou shrnul svůj postoj proti "lovci nacistů" těmito slovy: Inženýr Wiesenthal anebo jaký je jeho titul, mne nenávidí, protože ví, že pohrdám jeho činností. Wiesenthalova skupina je politická mafie, která pracuje proti Rakousku hanebnými metodami. Wiesenthal je známý jako někdo, kdo se velmi nestará o pravdu, který si metody nevybírá a který podvádí. Představuje se jako "lovec Eichmanna", i když každý ví, že to byla práce tajné služby, a že Wiesenthal si za to jen připisuje zásluhy.
'Komercializování holocaustu
The Los Angeles Wiesenthal Center platí vídeňskému "lovci nacistů" 75 tisíc dolarů ročně za používání jeho jména, řekl ředitel centra pro holocaust Yad Vashem v roce 1988. Centrum i Wiesenthal "komercializují" a "trivializují" holocaust, dodal ředitel.
Wiesenthal "předložil" počet "11 milionů, kteří byli zavražděni při holocaustu - šest milionů židů a pět milionů nežidů", řekl úředník Yad Vashem. Když mu byla položena otázka proč uvedl tento počet, Wiesenthal odpověděl: "Nežidé nebudou věnovat pozornost, dokud nevzpomenu také jejich oběti." Wiesenthal "zvolil "5 milionů (nežidů), protože chtěl "diplomatické" číslo. Číslo, které by vypovídalo o velkém počtu nežidovských obětí, ale v žádném případě ne větším jak počet židů..." "To, co Wiesenthal a The Los Angeles Center, které nese jeho jméno, dělá, je trivializováni holocaustu" komentoval The Jewish Press, týdeník, který tvrdí, že je nejrozšířenější anglickou publikaci židovské komunity v USA.
V nedávných letech se Wiesenthal zabýval rostoucím vlivem revisionismu holocaustu. Ve "Zprávě od Simona Wiesenthala" vydané Centrem, které nese jeho jméno, řekl: "Dnes, když vidím růst antisemitismu tady v Evropě... popularitu Le Pena, Davida Dukeho, revisionistů holocaustu, jsem přesvědčený víc jak kdy předtím o potřebě našeho nového (Wiesenthalova Centra) Beit Hashoah - Muzea Tolerance v Los Angeles. Wiesenthala se často ptají, proč neodpustí těm, co pronásledovali židy před půl stoletím. Jeho základní odpověď je, že i když by měl právo odpustit za sebe, nemá právo odpustit za druhé. Na základě této sofistické logiky však nemá ani právo obviňovat a pronásledovat někoho ve jménu jiných. Wiesenthal nikdy neomezil svůj "lov" na ty, co ho osobně týrali.
´Hnaný nenávistí´
Je těžké říct, co žene tohoto pozoruhodného muže. Je to touha po slávě a ocenění ? Anebo se snaží skrýt hanebnou epizodu ze svojí minulosti? Wiesenthal se jasně těší z ocenění, které se mu dostává. "Je to člověk pozoruhodného ega, pyšný na dary a čestné tituly", uvedly The Los Angeles Times. Bruno Kreisky uvedl jednoduché vysvětlení. Řekl, že Wiesenthal je "hnaný nenávistí". Ve světle jeho dostatečně zdokumentovaných seznamů podvodů, lží a nekompetencí, extravagantní chvála nashromážděná tomuto člověku je jen smutnou reflexí korupce a bezcharakterního sebeklamu naší doby.
Pro získání úplného katalogu Institute for Historical Review, s kompletní nabídkou a knih, audio a video kazet zašlete dva dolary na adresu:
Institute For Historical Review
Post Office Box 2739
Newport Beach, California 92659
U.S.A
Všechny otázky a komentáře zasílejte
na email Institute for Historical Review:
[email protected]
website: www.ihr.org
Zdroj: The Journal of Historical Review, volume 9 no. 4 ( zima 1989), str. 439.